Zelená Lhota a okolí nakolí

VYUŽÍVÁNÍ VODNÍ ENERGIE (z publikace Z historie Zelené Lhoty, Hamrů a okolí)

V dřívějších dobách byl člověk mnohem šetrnější a využíval přírodní zdroje jak nejvíce to bylo možno. Proto byl tok Úhlavy i Zelenského potoka poset množstvím mlýnů, hamrů a později elektráren. Podle pamětníků dříve v podstatě nebyla Úhlava ani řekou. To si jen mlynáři a elektrárníci přepouštěli náhony vodu z jednoho kola na druhé. V dnešní době je v provozu jen jedna elektrárna na Zelenském potoce za začátku Zelené Lhoty, jejíž náhon prochází lesem a posléze sadem, dále přečerpávací elektrárna na Brčálníku (Frischwinkelu) a elektrárna mezi středními a zadními Hamry u č.p.36, ke které je voda přiváděna potrubím ze zadních Hamrů.

Přečerpávací elektrárna na Frischwinkelu

Přečerpávací elektrárna pod Černým jezerem, které je její horní nádrží, byla postavena v letech 1929-30 firmou Nejedlý a Řehák z Prahy jako první přečerpávací elektrárna v ČSR. Investorem byly Západočeské elektrárny a.s., délka potrubí 1266 metrů, tloušťka 80cm a výkon 1600kW. Na stavbě pracovalo na 300 dělníků a elektrárna byla předána do provozu 6.12.1930. Přečerpávací elektrárna v noci, kdy je levný proud, čerpá vodu do Černého jezera, a ve špičce ve dne je voda pouštěna zpět. Proto se pro návštěvu Černého jezera doporučují časné ranní hodiny, kdy je jeho hladina nejvyšší.

Později byla doplněna i malá turbína pro využívání energie protékající zde mladé Úhlavy. Zařízení elektrárny je původní z roku 1930.

Elektrárny u č.p.36 a v Zelené Lhotě jsou v soukromých rukou a obě jsou novějšího data stavby, pročež se o nich nebudu rozepisovati.

V Zelené Lhotě se taktéž nacházelo několik mlýnů. Dnes lze nalézti stopy po mlýnu v údolí Zelenského potoka nad Zelenou Lhotou směrem Denkovu dvoru (Röderhofu). souřadnice: 13°11'34''v.d., 49°15'10''s.š.

U potoka se zachovaly zdi stavení, sloup, po kterém byla přiváděna voda dřevěným korytem z náhonu na mlýnské kolo, kamenná strouha od kola a mostek přes odtokový kanál. K nalezení je také trám, v němž bylo uchyceno ložisko vodního kola. Šrouby k tomu použité jsou v trámu stále upevněny.

Další mlýn, o němž se málo ví, se nacházel zhruba v místech dnešního zavřeného obchodu. Stodola, která k němu patřila, byla přestavěna na rekreační chalupu. Na konci Zelené Lhoty stával ještě hamr.

Na dně přehrady poblíž hráze stávala dlouhá budova brusírny skla. Po válce zde byla špulkárna, později prasečák. Dům byl nakonec nejspíš zbourán, neboť na fotografiích z doby kolem let 1968-69 již není.

Směrem proti proudu Úhlavy se další mlýn nacházel u mostu přes řeku v předních Hamrech. Náspy tohoto mostu, sklep mlýnské budovy a podstavec křížku u cesty lze stále nalézti.

Další budovou využívající vodní síly byl mlýn a špulkárna č.p.32, dnes č.p.19, u Vlasáků. Mlýn využíval vodní síly toku, který je v kronice Hamrů označen jako Svinský potok, zřejmě dle překladu německého názvu Saubach, který nalezneme v mapě z r.1923 a v kronice Hamrů pana Georga Wierera. V turistické mapě klubu českých turistů z r.2005 je tento potok označen jako Lomnice.

Zhruba v místech dnešního mostu v předních Hamrech stál malý mlýn č.p.101.

Proti proudu další mlýn č.p.124 patřil k dvoru Modlhof. Zde byla i malá elektrárna, která zásobovala proudem nedaleký Fuchsenhof. (Liščí dvorec)

Vzpomínková výprava Sokola, jemuž patřil Fuchsenhof krátce po druhé světové válce, nalezla roku 2006 ještě mlýnské kameny z tohoto mlýna.

Mlýn, zakreslený na mapě z kroniky pan Wierera přímo pod kostelem ve středních Hamrech, není na mapě z r.1923 zanesen a nemám o něm žádné informace.

č.p.132, dnes č.p.32 za mostem na cestě od Kollerhofu přes Špátův dvůr do sedla u restaurace Melchior a bývalé lesnické školy v Zelené Lhotě využívalo taktéž energie vody.

Trojice mlýnů Semmelmühle, Petermühle č.p.58 a č.p.182 fungovala v části Hamrů, kde dnes stojí rota bývalé pohraniční stráže. Budova Petermühle stále stojí jako č.p.42. V Semmelmühle byla po odsunu Němců zřízena provizorní škola, která fungovala do roku 1959, kdy byla postavena škola nová, dnešní hospoda Papírna.

Jeden mlýn stával na soutoku Osserbachu a Klammerbachu, u rozcestí na Osserhütten, (Chalupy pod Ostrým) nebo Donnerwinkel, další na spodním okraji osady Osserhütten. Tento mlýn je nejzachovalejší ruinou celých Chalup pod Ostrým. souřadnice:13°09'19''v.d., 49°11'53''s.š.

Vrátíme-li se zpět a pokračujeme-li proti proudu Úhlavy, dojdeme k dalšímu vodnímu dílu, Höfnerově pile, dnešnímu č.p.58 - chatě Horník.

Stará papírna

souřadnice: 13°10'30''v.d., 49°12'26''s.š.

Nyní se dostáváme k někdejšímu č.p.70, dnes 63 - staré papírně.

Jakožto největší průmyslový podnik na Hamrech, zaslouží si tato továrna něco textu.

V letech 1882-84 založil Julius Otto Petzoldt brusírnu bílé dřevoviny. Předpokladem pro postavení podniku bylo množství lesů v okolí a možnost využíti energetický potenciál řeky Úhlavy.

Byly vybudovány tři dlouhé kanály, jimiž proudila voda do tří turbín, vyrábějících elektřinu pro celý podnik a okolí.

Tři brusy a dva odvodňovací lepenkové stroje vyráběly dřevovinu jen pro prodej, nikoli další zpracování, roku 1892 byla dřevovina vyvážena též do Saska.

V roce 1901 přešla továrna do majetku Huga Fischera, který vlastnil ještě papírnu v pruském Slezsku.

Roku 1905 byla továrna rozšířena o kotelnu s vysokým továrním komínem.

Ing.Petzoldt založil podle smlouvy z 25.9.1911 společnost s ručením omezeným pod názvem Továrna na dřevovinu a elektrochemická továrna Gustavsthal (Holzstoff und elektrochemische Fabrik Gustavsthal) s kmenovým kapitálem 320 000 K. Předmětem podnikání byla výroba dřevoviny, kyslíku, vodíku a dalších chemických výrobků, opatřování k tomu potřebných hmot a pomocných látek a prodej výrobků.

Podle kupní smlouvy z 30.10. a 9.11.1911 odkoupila pak společnost objekt papírny od Huga Fischera za 350 000 K.

V letech 1912 a 1913 byly rozšiřovány provozní budovy přistavěním skladu na zařízení pro výrobu kyslíku a kompresní místnosti, dílny u kotelny, rozšířením čistírny dřeva a komory na dřevovinu. Byl taktéž postaven nový parní stroj.

Pro zlepšení dopravy byla v letech 1919-1922 vystavěna lanová dráha na nádraží Hamry-Hojsova Stráž, která byla obdobné konstrukce jako např.lanovka na Petřín a z které se dodnes zachovalo celé těleso s pražci a částí kovového vybavení.

Kolem roku 1919 byla v Praze otevřena obchodní pobočka pro prodej výrobků ze dřeva a kožené lepenky, dále ruční a strojní lepenky a dalších výrobků lepenkového stroje.

Svůj podíl na značně zadlužené firmě postoupil roku1930 za odstupní cenu

50 000kčs ing.Petzoldt JUDr.Stanislavu Koutkovi, řediteli kartelu výrobců dřevoviny a lepenky Kartonia v Praze. Dr.Koutek odkoupil od Státních lesů roku 1936 i pilu s obytným domem (č.p.58 - Horník), jejímž správcem ustanovil zaměstnance továrny Josefa Leracha. Posléze roku 1937 získal za

20 000kčs podíl na papírně i od R.Engela.

Na základě kartelových dohod byla v roce 1931 ukončena výroba chemikálií. (kyslíku, vodíku a dusíku)

Roku 1934 proběhl pokus o výrobu izolačních stavebních desek na strojích, zapůjčených firmou Hormanit v Praze.

Rozšíření výroby o lepenku se projevilo v názvu až v roce 1937: Továrna na dřevovinu, lepenku a elektrochemické výrobky Gustavsthal.

Po připojení pohraničí k hitlerovskému Německu byl správcem podniku ustanoven Josef Lerach.

Dne 22.6.1939 došlo v Praze k podpisu smlouvy, podle níž Dr.Koutek prodal papírnu Gustavsthal a k ní patřící pilu firmě Weiss za 600 000kčs, přičemž se firma Weiss zavázala převzíti dluhy továrny ve výši 525 000kčs u živnostenské banky v Plzni. Ředitelem firmy byl Karel Weiss, prokuristou Josef Lerach. Po smrti Karla Weisse roku 1942 zůstaly jedinými společnicemi firmy C a W Weiss jeho manželka Eugenie Weissová a dcera Marie Wolfová. V majetku firmy Weiss byla továrna po celou dobu okupace.

8.5.1945 vydal ONV v Plzni zajišťovací příkaz, jímž veškeré nemovité i movité jmění firmy Weiss zajistil pro další opatření úřadů a správcem ustanovil Bedřich Chlupa. Továrna i její zařízení byly nalezeny v naprostém pořádku a předány dosavadním ředitelem Josefem Lerachem.

Zároveň požádal o navrácení továrny předválečný majitel Dr.Koutek s odůvodněním, že prodej firmě Weiss byl vynucen německými úřady.

Ministerstvo průmyslu zavedlo do majetku a podniku firmy dočasnou národní správu a národním správcem byl ustanoven Dr.Koutek. Název byl změněn na Úhlavský mlýn, továrna na dřevovinu a lepenky spol s.r.o.

Továrna byla posléze zkonfiskována jako bývalý německý majetek, proti čemuž se odvolal Dr.Koutek s argumentem, že byl továrnu nucen prodat z národnostních důvodů pod nátlakem. Papírna s lesy a lukami mu byla navrácena, proti čemuž se odvolala národní správa firmy C a W Weiss s tím, že Dr.Koutek prodal továrnu z vlastní vůle a bez nátlaku.

Spor skončil zavedením národní správy Západočeských papíren a jmenováním zmocněnce Bedřicha Chlupa.

Papírna byla uzavřena roku 1967 a převedena Západočeským státním lesům. Dva katry šíře 100 a 60cm pořezávaly kulatinu na řezivo. Pro neekonomičnost provozu byl pořez ukončen 31.12.1975.

Lesní závod vydal souhlas pro demontáž sušárny, ale nenechavými Čechy bylo odmontováno a odvezeno, co se dalo.

Dalším vlastníkem se stalo JZD Janovice, ale k žádným opravám nedošlo.

Po revoluci odkoupil objekt za směšnou cenu nový majitel, který vyřezal turbíny a další strojní vybavení, které ještě v továrně zůstalo a v současné době požaduje za papírnu cenu natolik vysokou, že nikdo není ochoten tuto odkoupit. Proto stojí se zřícenou částí střechy jako odstrašující příklad socialistického hospodaření a postsocialistické nenasytnosti.

další mlýny a pily

Vzhledem k tomu, že popisuji vodní díla od pramene Zelenského potoka přes jeho soutok s Úhlavou po pramen Úhlavy, budu pokračovat za papírnou dále proti proudu.

Dle mapy z r.1923 se ještě před mostem přes řeku u dnešní Horské chaty Hamry nacházely na levém břehu dva mlýny či pily a další čtyři vodní kola směrem ku Frischwinkelu. O přečerpávací elektrárně, ležící taktéž v těchto místech, jsem se rozepsal již na začátku této kapitoly. Tolik tedy o podnicích, využívajících vodní síly.